Jaké je to být pěstounem?

To vám tedy povím, že tohle překvapilo zase mě. Překvapilo mě, a to velmi příjemně, jak celkově velmi pozitivně vyzněly besedy s pěstouny, které jsme pořádali v rámci Týdne pro pěstounství 2020.

Proč mě to překvapilo? Protože jsme se rozhodli ukázat veřejnosti skutečný život pěstounských rodin, bez příkras a bez přílišně optimistické propagace, jaká je občas k vidění. Za roky setkávání se s pěstouny víme, jak těžká je to role a víme, čím vším si procházejí. Ne, nechtěli jsme veřejnost strašit, odrazovat od pěstounství. Usoudili jsme však, že je fér ukazovat realitu, jaká je, protože jen tak se k pěstounství přihlásí takoví lidé, kteří to zvládnou.
Takže jsem trochu čekal, že z těch situací, které si pěstouni prožili, padne na besedy docela tíha a jako moderátoři jsme byli připraveni tu tíhu odlehčovat.

Jenže oni nás převezli! Všichni ti pěstouni přinesli s sebou tolik optimismu a nezdolnosti, že před ním nebylo úniku a lidé odcházeli s besed sice zamyšlení, ale usměvaví.  A někteří zůstávali ještě po besedách a dál se vyptávali a bylo vidět, že o pěstounství sami uvažují.

Rozhodně to nebylo tím, že by pěstouni povídali jen samé pozitivní pohádky. Naopak. Jejich příběhy a hlavně příběhy dětí v pěstounské péči pohádky nebyly, a pokud ano, tak takové, které byste svým dětem vyprávět nechtěli. Ale když oni o těch všech svízelích povídali tak věcně, bez nadbytečného stěžování si. A hlavně, všechno zvládli. Na otázku, co je nejvíc překvapilo, neodpovídali výčtem ochromujících problémů, ale většina z nich byla sama překvapena, jak to zvládají, jak se sžili.

Příjemně se poslouchalo, že je mile překvapila míra i forma podpory, se kterou se setkali.

Všichni pěstouni velmi oceňovali přípravný kurz, právě proto, že je hodně připravoval na ty nelehké situace. Že je až tak trochu „strašil“, což se ukázalo jako užitečné, protože je pak už ta nelehká realita nevystrašila. Měli jsme možnost setkat se s pěstouny s několika provázejících organizací a zdá se, že ač je každá jiná, byly se svými pěstouny docela dobře sladěni.

Osobně mě potěšil pozitivní postoj pěstounů k odborné podpoře ze strany sociálních pracovníků i nás, psychologů. I díky kvalitní přípravě, jak na kurzu, tak ze strany pracovníků Olomouckého kraje, si umí pěstouni říct o podporu, nenechávají vše na sobě a je to rozhodně ku prospěchu jak samotných dětí, tak stability celé pěstounské rodiny.

Pozitivní byl i postoj pěstounů ke vzdělávání, které sice mají povinné, ale pokud mají dobře nastavenu spolupráci s provázející organizací, tak mají možnost vzdělávat se v těch tématech, která jsou jim skutečně k užitku.

„Kéž by se tak vzdělávali rodiče biologičtí!“, byl docela častý povzdech. S tím docela souzním.

A co je cílem pěstounů? Budete se možná divit, ale jejich cílem je vlastně jen a pouze „normální“ život. Dělají vše pro to, aby děti v jejich péči měly šanci žít co nejvíc normálně, ve zdravě normální rodině zdravě normálním způsobem. Nechtějí nic navíc, nic extra.
Protože pěstouni sami jsou vlastně taky docela obyčejní, zdravě normální lidé. Jen v něčem trochu jiní.

Jsou pěstouni!

Petr Hroch,

psycholog
Středisko sociální prevence Olomouc, p. o.
Poradna pro rodinu Olomouc