Intervenční centra
Olomouc
Poradny pro rodinu
Olomouckého kraje
Zařízení pro děti
vyžadující okamžitou pomoc
Sociálně aktivizační
služby pro rodiny s dětmi
Dohody o výkonu
pěstounské péče

Den (pro) pěstounství 15.9.2019

Úvodní stránka > Den (pro) pěstounství 15.9.2019

Slunce a stín.
Úsměvy a obavy.
Dvojice protikladů, které patří k normálnímu světu. Dvojice protikladů, které charakterizovaly Den (pro) pěstounství, který pořádal Olomoucký kraj v neděli 15. září.
Nevím, jak to na Kraji dělají, ale zařídili počasí skvělé. Sluníčko svítilo jak z dětských obrázků a dětem, jejichž smích rozezněl areál Korunní pevnůstky, jeho síla vůbec nevadila. Povětšinou to byly děti, o které se starají pěstouni. Děti, které potřebují mít v duši vždy o trochu slunce víc, než ty ostatní. A k tomu je právě pěstounů třeba.
Potkal jsem ten den spoustu skvělých lidí, kteří pomáhají mnoha dětem dostat stíny z duší pryč. Jenže těch dětí se stíny je víc, než pěstounů.
To byl ten hlavní důvod. Ukázat veřejnosti, kdo jsou to pěstouni a jak významná je jejich role.
Mám za to, že se to zdařilo. Bylo to vidět zejména na besedách s pěstouny. Bylo vidět a slyšet, jak lidi zajímají hodně konkrétní a praktické věci ze života pěstounů. A nebyl zájem jen o ty věci plné slunce.
Má praxe mne opakovaně přesvědčuje, že otevřená komunikace o věcech problémových je ta správná cesta. Není sice tak oslnivá, jako metání sluníčkových prasátek do očí, jako masírování samými plusy, pozitivy a zázraky. Je ale poctivá. Je fér ukázat do stínů, je fér otevřeně mluvit o tom, že být pěstounem je někdy hodně těžké. Nejen pro pěstouny, ale pro celou jejich rodinu. Je fér přiznat, že ne vždy se vše podaří a hlavně, to, co se podaří, většinou trvá mnohem víc, než bychom chtěli.
A posluchači besed, z nichž se nakonec vyklubali docela vážní zájemci o pěstounství, to vzali skvěle. Nebáli se těch stínů. A víte proč? Protože ač byly příběhy pěstounských rodin a dětí v nich někdy velmi těžké, všechny směřovaly k tomu slunci v duši.
A tak jsem ten den nesčetněkrát viděl, jak se obavy v tvářích měnily v úsměvy. Viděl jsem, jak stíny ustupují slunci.
A proto to byla povedená akce. Akce, kde jsme se jen nepoplácávali po ramenou, my, co v té náhradní péči děláme, jak jsme dobří. Byla to akce, kde jsme si místo toho poplácávání podávali ruce. Kdy jsme si připomenuli, že jsme v tom společně, byť každý jinak. Mně se prostě líbilo vidět, jak s dětmi i rodiči blbnou “úředníci” z Kraje, “sociální pracovnice” z OSPODů, jak při těch hrách spolupracují provázející organizace, které někdy mohou vzbudit spíš konkurenční dojem.
Jo, jsem podjatý. Na vše koukám pohledem rodinného psychologa.
A tu neděli jsem byl rád, že patřím do dobrý rodiny. Takže díky.
Za rok znova. A ještě lépe!

Mgr. Petr Hroch

Co je u nás nového?